A Desire to Help or to Control?

A Desire to Help or to Control?

The impulse to help is rooted deep within us. It was born in times when the survival of one was inseparable from the survival of the whole. Helping was an instinct, a way to keep the tribe, the family, the community alive. But the world today is different. Help is no longer only about physical survival – it is also about the psyche, about emotions, about the energy we share with one another. And here, the line between pure help and the desire for control becomes subtle and fragile.

Pure help is quiet. It arises naturally, without pressure or calculation. A person simply feels the urge to act – and acts. There is no need for thanks, no need to be seen. There is no craving for recognition or validation. Such help carries no heaviness, no sense of “debt,” because it isn’t tied to expectation. It is like a current of energy that flows through us, and then passes on just as lightly as it arrived.

But often, within us live old patterns disguised as help. Sometimes we help because guilt pushes us. Other times because we fear to say no – “What would they think of me?” Or because there is an emptiness inside, and being needed feels like a way to fill it. Then help is no longer free. It becomes a transaction, sometimes an unspoken manipulation: I give you this, but I expect you to give me something in return. Or even deeper: I help you so that I can hold power over you – so that you won’t forget me, so that you’ll remain indebted to me. This is not a gift. It is a chain.

Another mask of help is fear. How many times have we heard the phrase: “I’m only worried about you because I care.” But love and fear are not the same. Fear is not an expression of love, but of distrust. When we excessively worry about someone, we are telling them: I don’t believe you’re strong enough. I know better than you what you need. And in doing so, we take away their space to grow. In reality, we weaken them. Instead of standing on their own feet, they lean on crutches that do not belong to them. And the more they rely on those crutches, the less they discover how strong their own legs truly are.

Perhaps, in truth, we are not afraid for them at all. We heroically hide it behind the word love, wrapping it in phrases like, “I love you” or “I care about you.” But if we look deeper, we may discover that this fear has little to do with the other person. In reality, we are afraid for ourselves – afraid of how we will manage without them. It is not their path we fear for, but the emptiness we might be left with if they walk it alone. And so, we often hold them back from growing, simply to avoid facing our own loneliness or uncertainty.

Life has its own rhythm. Each of us receives experiences designed to move us forward. When we intervene too quickly, when we rush to “rescue” someone, we rob them of the lesson meant for them. The help born of fear, pity, or control denies the other person their own path. And most of all – it weakens their faith in themselves.

True help is often, paradoxically, about doing nothing. About trusting. About choosing faith over fear. Not blind faith, but a deep knowing that everyone has within them the strength to face what life brings. When we extend a hand with a pure intention, we don’t interfere with the other’s journey – we simply give them a moment to rise. And then we let go. We don’t bind them to us. We don’t expect them to return. In doing so, we give the greatest gift of all: the freedom to grow.

And perhaps here lies the deepest truth: the way we help others reflects the way we treat ourselves. If we feel the need to constantly rescue, maybe it is we who do not feel strong enough. If we fear letting go, perhaps it is because we haven’t learned to let go of ourselves. Help, then, is a mirror. It shows us where we are still bound by fear, where we are still hungry for approval.

Help itself is neither good nor bad. It is energy, a current. And only we can know the source from which it flows. Sometimes it is love. Sometimes it is fear, control, or a hidden need for validation. That is why it is worth asking, once in a while: Am I helping because my heart is calling me to? Or because I expect something in return?

The answer will always reveal whether it is a desire to help – or a desire for power.

Touha pomoci nebo po–moci?

Touha pomáhat je v nás zakořeněná od pradávna. Vznikla v časech, kdy přežití jednoho bylo neoddělitelně spjato s přežitím celku. Pomoc byla přirozeným instinktem, způsobem, jak udržet kmen, rodinu či společenství při životě. Jenže dnešní svět je jiný. Pomoc už není jen o fyzickém přežití – je to i o psychice, o emocích, o energii, kterou mezi sebou sdílíme. A právě tady začíná být vidět, jak jemná a křehká je hranice mezi čistou pomocí a touhou po moci.

Čistá pomoc je tichá. Přichází sama od sebe, bez tlaku a bez přemýšlení. Člověk prostě cítí, že chce něco udělat, a tak to udělá. Nemusí čekat poděkování, nemusí být viděn. Není v tom potřeba být oceněn nebo potvrzen. Taková pomoc nepřináší těžobu ani pocit „dluhu“, protože není spojena s očekáváním. Je to proud, který proteče skrze nás – a stejně tak rychle a lehce, jak přišel, zase odplyne.

Jenže v sobě často neseme hluboké vzorce, které se za pomoc jen převlékají. Někdy pomáháme, protože nás tlačí pocit viny. Jindy proto, že se bojíme odmítnout – „co by si o mně řekli?“ Nebo proto, že uvnitř nás hlodá prázdnota, kterou chceme zaplnit pocitem, že jsme potřební. Pomoc pak není svobodná. Je to výměnný obchod, někdy i nevyřčená manipulace: já ti dám, ale očekávám, že ty jednou dáš mně. Nebo ještě hlouběji: pomůžu ti, abych měl nad tebou moc – abych tě udržel ve své blízkosti, abys na mě nezapomněl, abys mi zůstal něco dlužen. Taková pomoc není darem, ale řetězem.

Další maskou pomoci je strach. Kolikrát jsme slyšeli větu: „Já se o tebe jen bojím, protože mi na tobě záleží.“ Jenže láska a strach nejsou to samé. Strach není výrazem lásky, ale nedůvěry. Když se o někoho přehnaně strachujeme, nevěříme mu. Vysíláme mu signál: „Nejsi dost silný, abys to zvládl. Já vím líp než ty, co potřebuješ.“ A tím mu bereme prostor vyrůst. Ve skutečnosti tím člověka oslabujeme. Místo aby stál na vlastních nohách, stojí o berlích, které mu nepatří. A když se o ně příliš opírá, nikdy nezjistí, že jeho vlastní nohy jsou pevnější, než si myslel.

Dost možná se ve skutečnosti ani nebojíme o něj samotného. Hrdinsky to zakrýváme slovem láska a oháníme se větami jako: „Mám tě rád“ nebo „Záleží mi na tobě.“ Ale když se podíváme hlouběji, můžeme objevit, že ten strach vůbec nesouvisí s druhým člověkem. Ve skutečnosti se bojíme sami o sebe – o to, jak to zvládneme bez něj. Nejsme to my, kdo se bojí o jeho životní cestu, ale my, kdo se bojí prázdna, které by v nás zůstalo, kdyby on šel dál sám. A tak mu často bráníme růst jen proto, abychom sami nemuseli čelit vlastní osamělosti či nejistotě.

Život má svůj vlastní řád. Každý z nás dostává zkušenosti, které ho mají posunout. Když do nich vstupujeme příliš rychle a začneme „zachraňovat“ druhého, bereme mu možnost pochopit lekci, která je určena jemu. Pomoc, která vychází ze strachu, soucitu nebo touhy po kontrole, bere druhému člověku jeho vlastní cestu. A především: oslabuje jeho víru v sebe sama.

Skutečná pomoc je paradoxně často o tom, že nic neděláme. Že důvěřujeme. Že místo strachu zvolíme víru. Ne slepou víru, ale hluboké přesvědčení, že každý má v sobě sílu zvládnout to, co mu život přináší. Když podáme ruku s čistým úmyslem, nezasahujeme do cesty druhého, ale jen mu umožníme se zvednout – a pak ho necháme jít. Nepoutáme si ho k sobě, nečekáme, že se vrátí. Tím mu dáváme ten největší dar: svobodu růst.

A možná tady přichází ta největší pravda: způsob, jakým pomáháme druhým, odráží, jak zacházíme sami se sebou. Pokud cítíme potřebu někoho stále zachraňovat, možná jsme to my, kdo se necítí dost silní. Pokud se bojíme pustit, aby se někdo postavil na vlastní nohy, možná neumíme pustit ani sami sebe. Pomoc je tedy zrcadlem – ukazuje nám, kde ještě nejsme svobodní, kde nás stále řídí strach nebo touha po uznání.

Pomoc sama o sobě není dobrá ani špatná. Je to proud energie. A jen my sami víme, z jakého místa vyvěrá. Někdy je skutečně projevem lásky. Jindy je maskou strachu, potřeby kontroly či touhy po potvrzení vlastní hodnoty. A proto je dobré si občas položit otázku: Pomáhám proto, že to plyne z mého srdce? Nebo proto, že něco očekávám?

Odpověď nám vždycky ukáže, jestli jde o touhu pomoci, nebo o touhu po moci.