Made In Pain

Made in Pain

When someone says, “they are hurting me,” they are describing a subjective experience, not an objective cause of pain. From a psychological point of view, another person cannot be seen as the direct source of inner emotional wounds. An external situation can be difficult or unfair, but the intensity of the pain comes from individual sensitivity and past experiences. A current situation usually activates emotional wounds that already exist and influence how strongly we react.

The statement “he or she hurt me” therefore describes a trigger, not the real cause of the problem. The true source of the reaction is the activation of an older emotional wound. In her work, Lise Bourbeau describes five main types of wounds: rejection, humiliation, abandonment, betrayal, and injustice. Each of these wounds has a specific structure, is linked to typical defense strategies, and strongly affects a person’s behavior in relationships and daily life.

Rejection develops when a child does not feel accepted as they are. It creates beliefs such as “I am not enough” or “I do not have the right to exist.” The typical defense is withdrawal. The person pulls back, prefers to be invisible, and avoids closeness and confrontation. In relationships, this leads to emotional distance, fear of being hurt, and often leaving too early to avoid being rejected. A person who fears rejection tends to stay quiet, does not express their needs, and avoids attention. Others may see them as distant or cold and may actually leave them out. The paradox is that by hiding, the person confirms the belief: “I am not accepted, I do not belong.”

Humiliation develops when a person’s needs, body, or emotional experience are minimized, controlled, or mocked. It creates beliefs such as “I am less” or “my needs are a burden.” The defense mechanism is self-devaluation. The person puts themselves down, apologizes for their existence, and accepts situations that hurt them. Someone who fears humiliation often humiliates themselves first in order to avoid being hurt by others. Through this self-sabotage, they are usually not aware of how much they are lowering their own self-worth. In relationships, they often take on too much responsibility and suppress their personal boundaries, which weakens their self-esteem.

Abandonment has its roots in situations where a caregiver is not sufficiently present, either physically or emotionally. It leaves a belief such as “I cannot survive without others.” The defense takes the form of dependency. The person becomes emotionally attached, constantly seeks reassurance, and in extreme cases may be often ill. In this context, illness can serve a manipulative function, helping the person receive attention and care and preventing others from leaving. This dependent behavior creates constant pressure in relationships, which naturally leads others to seek more space. As a result, the person is eventually abandoned, which repeats the original wound.

Betrayal appears when important people repeatedly break promises or behave unreliably. It creates the belief “trusting others is dangerous.” The defense mechanism shows itself as a need for control. The person constantly checks, tests, and does not trust even those closest to them. In relationships, this leads to tension and a lack of freedom, which damages intimacy and trust. At the same time, it creates pressure and suspicion in others. Constant monitoring often leads to dishonesty, which then confirms the person’s belief that they have been betrayed.

Injustice develops in an environment where unfairness, strict rules, or double standards are common. It creates beliefs such as “I must be perfect, or I will be punished” or “the world is unfair.” The defense mechanism is perfectionism and rigid attachment to rules. The person is often critical of themselves and others, keeps an “inner score,” and has difficulty accepting mistakes. In relationships, spontaneity is missing, which creates long-term tension. Through their lack of flexibility, the person creates situations where mistakes are more likely to happen, which then confirms their belief in an unreliable or unfair world.

These emotional wounds work mainly on an unconscious level. The defense mechanisms connected to them originally have a protective function and help a person cope with threatening situations. In adulthood, however, they can lead to rigid reactions, limited ability for closeness, and repeated unhealthy relationship patterns, which reduce quality of life and authentic behavior.

Instead of focusing on external blame, a more reflective approach can be chosen, for example: “My wound has been activated.” This way of thinking does not place blame on others but strengthens personal responsibility and the ability to work consciously with one’s reactions. It also allows better self-regulation and more constructive choices.

The process of healing emotional wounds is long-term and requires ongoing self-reflection. It does not mean becoming insensitive to difficult situations, but gradually reducing their unconscious influence on decisions and behavior. The result is greater inner stability, higher autonomy, and the ability to create relationships based on present reality rather than repeating past wounds.

Stvořen bolestí

Když někdo říká „oni mi ubližují“, popisuje tím subjektivní prožitek, nikoli objektivní příčinu bolesti. V psychologickém smyslu nelze považovat druhého člověka za přímého původce vnitřního zranění. Vnější situace může být náročná nebo nespravedlivá, samotná intenzita bolesti však vychází z individuální vnitřní citlivosti a předchozích zkušeností. Aktuální podnět zpravidla aktivuje již existující psychická zranění, která určují, jak silně na situaci reagujeme.

Výrok „on nebo ona mi ublížil/a“ tedy popisuje spouštěcí moment, nikoli samotnou podstatu problému. Skutečným zdrojem reakce je aktivace staršího emočního zranění. Lise Bourbeau ve své práci popisuje pět základních typů těchto ran: odmítnutí, ponížení, opuštění, zrada a křivda. Každé z těchto zranění má specifickou strukturu, je spojeno s typickými obrannými strategiemi a významně ovlivňuje chování jedince ve vztazích i jeho celkové fungování.

Odmítnutí vzniká, když dítě necítí, že je přijímáno takové, jaké je. Vytváří přesvědčení „nejsem dost“ nebo „nemám právo být“. Typickou obranou je únik. Člověk se stahuje, je raději neviditelný a vyhýbá se blízkosti i konfrontaci. Ve vztazích to vede k uzavřenosti, strachu ze zranění a často i k předčasnému odchodu, aby předešel tomu, že bude odmítnut. Člověk, který se bojí odmítnutí, se stáhne do sebe. Raději moc nemluví, neprojevuje své potřeby, vyhýbá se pozornosti. Okolí ho pak vnímá jako nezúčastněného nebo chladného a často ho skutečně vynechává. Paradoxem je, že tím, že se skrývá, si potvrzuje přesvědčení „nejsem přijatý, nepatřím sem“.

Ponížení vzniká, když jsou naše potřeby, tělo nebo prožívání zlehčovány, kontrolovány či vystavovány posměchu. Vytváří přesvědčení „jsem méně“ nebo „moje přání jsou na obtíž“. Obranným mechanismem je sebepodceňování. Člověk se sám shazuje, omlouvá se za svou existenci a přijímá i to, co mu ubližuje. Člověk, který se bojí ponížení se raději poníží sám ve snaze předběhnout své okolí, než aby dopustil, že takovou bolest znovu prožije od někoho jiného. Svým sabotováním si ovšem vůbec neuvědomuje jak se sám ponižuje ve své vlastní hodnotě. Ve vztazích často přebírá příliš velkou odpovědnost a potlačuje vlastní hranice, čímž se tak dostává do role, kde oslabuje svou vlastní sebeúctu.

Opuštění má svůj původ ve chvílích, kdy pečující osoba není dostatečně přítomná, ať už fyzicky, nebo emočně. Zanechává pocit „bez druhých nepřežiju“. Obrana má podobu závislosti. Člověk se úzkostně upíná k druhým, neustále hledá ujištění a v extrémních případech je často nemocný. Nemoc v této situaci však plní manipulativní funkci, díky které si udržuje pozornost, péči a zabraňuje ostatním lidem v jeho opuštění. Takto závislé chování vyvolává ve vztazích neustálý tlak, který přirozeně vede k tomu, si hledat více prostoru mimo vztah takovým způsobem, že je nakonec opuštěn.

Zrada se objevuje tam, kde důležité osoby opakovaně nedodržují sliby nebo se nechovají spolehlivě. Vytváří přesvědčení „důvěřovat je nebezpečné“. Obranný mechanismus se projevuje potřebou kontroly. Člověk neustále ověřuje, testuje a nedůvěřuje ani těm nejbližším. Ve vztazích pak vzniká napětí, nedostatek prostoru a svobody, což narušuje intimitu i důvěru. Tím ale vzbuzuje u druhých pocit nedůvěry a tlaku. Neustálý dozor a monitorování nakonec vede k neupřímnosti a tímto způsobem se znovu utvrzuje v pocitu, že je zrazen.

Křivda vzniká v prostředí, kde převládá nespravedlnost, přísnost či dvojí metr. Vytváří přesvědčení „musím být dokonalý, jinak doplatím“ nebo „svět je nespravedlivý“. Obranným mechanismem je perfekcionismus a rigidní lpění na pravidlech. Člověk bývá kritický vůči sobě i druhým, vede si „vnitřní účet“ a těžce nese chyby okolí. Ve vztazích pak chybí spontánnost, což dlouhodobě vytváří napětí. Svým vlastním postojem, kde neexistuje žádná flexibilita, sám vytváří prostředí, kde nastavuje vyšší pravděpodobnost chyb, které způsobí potvrzení svých přesvědčení o nespolehlivém světě.

Tato zranění působí převážně na nevědomé úrovni. Obranné mechanismy, které se kolem nich vytvářejí, mají původně ochrannou funkci a pomáhají jedinci zvládat ohrožující situace. V dospělosti však mohou vést k rigidním reakcím, omezené schopnosti blízkosti a opakování nefunkčních vztahových vzorců, čímž snižují kvalitu prožívání i autenticitu chování.

Namísto zaměření na vnější viníky lze zvolit reflektivní postoj, například: „Došlo k aktivaci mého zranění.“ Tento způsob uvažování nepřenáší vinu, ale posiluje osobní odpovědnost a schopnost vědomě pracovat s vlastní reakcí. Zároveň umožňuje větší míru seberegulace a konstruktivní volbu dalšího jednání.

Proces hojení emočních ran je dlouhodobý a vyžaduje systematickou sebereflexi. Neznamená odstranění citlivosti vůči náročným situacím, ale postupné snižování jejich nevědomého vlivu na rozhodování a chování. Výsledkem je větší vnitřní stabilita, vyšší míra autonomie a schopnost vytvářet vztahy založené na současné realitě, nikoli na opakování minulých zranění.