Made In Pain

Made in Pain

When I hear someone say: ‘They are hurting me,’ I pay attention. The truth is that nobody outside of us can really hurt us – unless we allow it. In the end, it is always us who hold the power over how deeply something touches us. This does not mean that hard or unfair situations do not exist. It is more about the fact that the pain we feel does not come directly from the actions of others, but as an echo of what we already carry inside. Every outside trigger only wakes up older wounds and memories that decide how strongly we react.

When we say ‘he/she hurt me,’ we only describe the trigger, not the real cause. At the core, it means that an old emotional wound inside us has been activated. According to Lise Bourbeau, there are five main wounds: rejection, humiliation, abandonment, betrayal, and injustice. Each has its own character, shows itself through specific defense mechanisms, and strongly influences our relationships and the quality of our life.

Rejection comes when a child does not feel accepted as they are. It creates the belief ‘I am not enough’ or ‘I have no right to be.’ The typical defense is escape. The person withdraws, prefers to be invisible, and avoids closeness and conflict. In relationships this leads to distance, fear of being hurt, and often leaving too soon to avoid being rejected. A person afraid of rejection hides, speaks little, does not show needs, and avoids attention. Others then see them as cold or distant and often leave them out. The paradox is that by hiding, they confirm their belief ‘I don’t belong here.’

Humiliation comes when our needs, body, or feelings are ignored, controlled, or laughed at. It creates the belief ‘I am less’ or ‘my wishes are a burden.’ The defense is self-devaluation – the person puts themselves down, apologizes for their existence, and accepts even what hurts them. Someone afraid of humiliation prefers to humiliate themselves first, hoping to avoid feeling the pain again. By sabotaging themselves, they do not see how much they lower their own value. In relationships they often take too much responsibility and suppress their own boundaries, which damages their self-respect.

Abandonment comes when a caregiver is not present enough, physically or emotionally. It leaves the feeling ‘I cannot survive without others.’ The defense takes the form of dependence. The person clings to others, needs constant reassurance, and is often sick, which keeps attention on them. In relationships this creates pressure, and others naturally start looking for more space outside the relationship – which leads to being abandoned again.

Betrayal appears when important people break promises or act in an unreliable way. It creates the belief ‘trust is dangerous.’ The defense is control – the person checks, tests, and distrusts even the closest ones. In relationships this creates tension, lack of space, and loss of freedom, which destroys intimacy and trust. This controlling behavior pushes others to be dishonest, and so the person again confirms their belief that they are betrayed.

Injustice comes from an environment of strictness, double standards, or unfair rules. It creates the belief ‘I must be perfect, otherwise I will pay the price’ or ‘the world is unfair.’ The defense is perfectionism and rigid rules. The person is critical of themselves and others, keeps an ‘inner score,’ and struggles with mistakes around them. In relationships there is little lightness or tolerance, which builds long-term pressure. By holding too much rigidity, they actually create more chances for mistakes, which then confirm their beliefs.

These wounds work unconsciously. On one side, they protect us from old pain. On the other, they stop us from living in an authentic and free way. The defense mechanisms that once helped us survive, later become obstacles for close relationships and inner freedom.

Instead of blaming others, we can take a more conscious approach: ‘An old wound in me was just activated.’ This change of view gives us back responsibility and the power to choose how we respond.

Healing these wounds is a long process. It does not mean that the world will stop touching our sensitive places, but that we stop being unconscious prisoners of them. We gain inner stability and the ability to create our life and relationships with awareness, not under the control of old pain.

Stvořeno bolestí

„Když slyším někoho říct: ‚Oni mi ubližují‘, zpozorním. Pravda je, že nikdo zvenčí nám nemůže skutečně ublížit – pokud mu to sami nedovolíme. Ve výsledku jsme to vždy jen my, kdo drží moc nad tím, jak hluboko nás něco zasáhne. Neznamená to, že neexistují těžké nebo nespravedlivé situace. Jde spíš o to, že bolest, kterou cítíme, nevzniká přímo působením druhých, ale jako ozvěna toho, co v sobě už neseme. Každý vnější podnět jen probouzí starší zkušenosti a zranění, která určují, jak intenzivně na něj zareagujeme.“

Když řekneme „on/a mi ublížil/a“, popisujeme pouze spouštěč, nikoli skutečnou příčinu. V jádru jde o to, že v nás bylo probuzeno staré emoční zranění. Podle Lise Bourbeau existuje pět základních ran: odmítnutí, ponížení, opuštění, zrada a křivda. Každá má svůj specifický charakter, projevuje se vlastními obrannými mechanismy a zásadně ovlivňuje naše vztahy i celkovou kvalitu života.

Odmítnutí vzniká, když dítě necítí, že je přijímáno takové, jaké je. Vytváří přesvědčení „nejsem dost“ nebo „nemám právo být“. Typickou obranou je únik. Člověk se stahuje, je raději neviditelný a vyhýbá se blízkosti i konfrontaci. Ve vztazích to vede k uzavřenosti, strachu ze zranění a často i k předčasnému odchodu, aby předešel tomu, že bude odmítnut. Člověk, který se bojí odmítnutí, se stáhne do sebe. Raději moc nemluví, neprojevuje své potřeby, vyhýbá se pozornosti. Okolí ho pak vnímá jako nezúčastněného nebo chladného a často ho skutečně vynechává. Paradoxem je, že tím, že se skrývá, si potvrzuje přesvědčení „nejsem přijatý, nepatřím sem“.

Ponížení vzniká, když jsou naše potřeby, tělo nebo prožívání zlehčovány, kontrolovány či vystavovány posměchu. Vytváří přesvědčení „jsem méně“ nebo „moje přání jsou na obtíž“. Obranným mechanismem je sebepodceňování – člověk se sám shazuje, omlouvá se za svou existenci a přijímá i to, co mu ubližuje. Člověk, který se bojí ponížení se raději poníží sám ve snaze předběhnout své okolí, než aby dopustil, že takovou bolest znovu prožije. Svým sabotováním si ovšem vůbec neuvědomuje jak se ponižuje ve své vlastní hodnotě. Ve vztazích často přebírá příliš velkou odpovědnost a potlačuje vlastní hranice, čímž oslabuje svou sebeúctu.

Opuštění má svůj původ ve chvílích, kdy pečující osoba není dostatečně přítomná, ať už fyzicky, nebo emočně. Zanechává pocit „bez druhých nepřežiju“. Obrana má podobu závislosti. Člověk se úzkostně upíná k druhým, neustále hledá ujištění a je překvapivě často nemocný, čímž si snadno udržuje pozornost okolí. Takto závislé chování vyvolává ve vztazích neustálý tlak, který přirozeně vede k tomu, že si okolí začně hledat více prostoru mimo vztah, takovým způsobem, že je nakonec opuštěn.

Zrada se objevuje tam, kde důležité osoby opakovaně nedodržují sliby nebo se nechovají spolehlivě. Vytváří přesvědčení „důvěřovat je nebezpečné“. Obranný mechanismus se projevuje potřebou kontroly – člověk neustále ověřuje, testuje a nedůvěřuje ani těm nejbližším. Ve vztazích pak vzniká napětí, nedostatek prostoru a svobody, což narušuje intimitu i důvěru. Tím ale vzbuzuje u druhých pocit nedůvěry a tlaku. Neustálý dozor a monitorování nakonec vede k neupřímnosti a tak se člověk zas a znovu utvrzuje v pocitu, že je zrazen.

Křivda vzniká v prostředí, kde převládá nespravedlnost, přísnost či dvojí metr. Vytváří přesvědčení „musím být dokonalý, jinak doplatím“ nebo „svět je nespravedlivý“. Obranným mechanismem je perfekcionismus a rigidní lpění na pravidlech. Člověk bývá kritický vůči sobě i druhým, vede si „vnitřní účet“ a těžce nese chyby okolí. Ve vztazích pak chybí lehkost, což dlouhodobě vytváří napětí. Svým vlastním postojem, kde neexistuje žádná flexibilita, sám vytváří prostředí, kde nastavuje vyšší pravděpodobnost chyb, které způsobí potvrzení svých přesvědčení.

Tyto rány působí nevědomě. Na jedné straně nás chrání před opakováním staré bolesti, na straně druhé nám brání žít autenticky a plně. Obranné mechanismy, které kdysi pomohly přežít, se v dospělosti stávají překážkou pro naplněné vztahy i vnitřní svobodu.

Místo obviňování druhých můžeme zvolit vědomější přístup: „Ve mně se právě aktivovalo zranění.“ Změna úhlu pohledu nám vrací vlastní odpovědnost i možnost volby, jak se situací naložíme.

Uzdravování ran je dlouhodobý proces. Neznamená to, že se svět přestane dotýkat našich slabých míst, ale že přestáváme být jejich nevědomými zajatci. Získáváme tím vnitřní stabilitu a možnost tvořit si život i vztahy vědomě a bez diktátu starých bolestí.